Kantábrie 2023

10–15 min čtení

O Kantábrii jsem se dozvěděl, když jsem si jednou krátil volnou chvíli čtením časopisu ve vlaku. Jednalo se o časopis Lidé a Země. Článek mě tak nadchnul, že jsem automaticky začal plánovat cestu na toto „zapomenuté“ místo. První, kdo mě napadl, že by mohl jet, byl můj kamarád z výšky, Milan. A ejhle že pojede. Varování, článek bude obsahovat moje krizové situace, protože jsem poprvé cestoval na „punk“.

Ale nejprve něco o Kantábrii. Provincie Kantábrie se nachází na severu Španělska, metropolí této malebné části země je Santander. Jedná se o hornatý region, který je omýván Atlantickým oceánem. Klima tohoto regionu je z tohoto důvodu mírné, deštivé a větrné.

Plán cesty:

Odjezd z Brna byl naplánován na večer 25.8., kde jsme vlakem vyrazili na letiště do Vídně. Odlet byl až následující den, takže jsme přespali na letišti a brzy ráno jsme letěli do španělského města Bilbao. V Bilbau jsme měli trochu času, než nám jel autobus do Santanderu, takže jsme stihli prochodit část města a vyzkoušet místní kuchyni. Jakmile jsme tento den dorazili na santaderské pláže, tak začal náš výlet naplno. Plánovali jsme převážně spontánně. Vracet jsme se měli až 2. 9. do Brna.

Některá ubytování byla řešena pomocí Bookingu přímo v ten den, takže opravdu skoro nic nebylo naplánováno.

Absolvovaná cesta, která je mixem všeho možného – chůze, autobus, stopování a vlak – je na přiložené mapě.

Kantabrie mapa

(Zdroj: https://mapy.cz/turisticka?planovani-trasy&dim=65907da859a25e61fcb3cf33&x=-3.9049409&y=43.3828289&z=10 Pozn.: Body na mapě jsou pouze orientační)

Den po dni:

25. 7. a 26. 7.

Den začal jako korálek. Cesta z Vysočiny Českými drahami byla až moc poklidná, tak jsem říkal, že se nic nemůže stát. Bohužel jsem to zakřikl. Při čekání na brněnském nádraží jsem měl pocit, že mě každou chvilku někdo okrade, a ještě dotoho se přestal ozývat Milan. Naštěstí jsme se našli ve vlaku cestou do Vídně. Milan si zapomněl mobil, takže celý výlet jsme používali jen ten můj. Po příjezdu do Vídně jsme si prošli okolí a následně jsme se vydali na letiště, kde byl plán přespat. Letadlo nám odlétalo okolo 6. hodiny. Po příletu do Bilbaa jsme ve městě měli čas, než nám jel autobus do Santanderu, takže jsme zašli koupit plynovou bombu. Zároveň jsme vyzkoušeli jídlo zvané tortilla de patatas (jedná se o vaječnou placku, ve které jsou vařené brambory; já měl navíc šunku). Jakmile přišel čas odjezdu autobusu z nádraží, tak trochu s údivem jsme pozorovali, jak to zde funguje. Všude strašný zmatek, ale za celou dobu pobytu si člověk zvykne. V Santanderu jsme koupili zásoby potravin a následně jsme vyrazili na pláže k moři, podél kterého jsme měli jít. Počasí zprvu vypadalo slibně, ale netrvalo dlouho a začalo pršet. Takže jsme sešli k moři a našli jsme místo v útesech, kde nepršelo. Připravili jsme si jídlo od Milana (domácí sušené maso a domácí boloňskou omáčku; pozn.: v batohu ještě nesl domácí kari, vše v sušené formě). Jakmile přestala průtrž mračen, tak jsme vyrazili na cestu s vidinou lepších zítřků, ale to nevydrželo zas tak dlouho a následně přišel ještě větší déšť, který shodil moji morálku na bod mrazu a zařídil mojí první krizi (celkem budou jen 3). Takže jsem rozhodl, že půjdeme do kempu, kde jsme celou noc sušili oblečení a spacáky.

Bilbao

27. 8.

Po nočním sušení se počasí moc nezměnilo. Jen hezky pršelo až do poledne. Pro jistotu jsme si zařídili booking ve 20 km vzdáleném městečku Boo de Piélagos. Jelikož nás čekala relativně dlouhá cesta, tak při prvním naskytnutí slunce jsme se vydali na pochod. Slunečné počasí vydrželo až do večera, kdy začal další deštík. Mohu jen doporučit přírodu podél pobřeží, opravdu vyrazí dech. Cestou jsme si trhali fíky, které rostou skoro na každém rohu. Když jsme dorazili na naše ubytování, tak jsme začali upravovat plány na další dny, protože za takovéhoto počasí se nedá jít pěšky a spát pod plachtou.

Pláže Santander

28. 8.

Jelikož déšť neustával, tak jsme podle meteorologické předpovědi změnili celý náš plán. Rozhodli jsme se, že půjdeme na Picos de Europa. Museli jsme se lehce pěšky vrátit, abychom se dostali Toralevega a z něj do Unquira. Samozřejmě nikde nebyl automat na lístky a ani na internetu se nedaly koupit. Naštěstí jsme potkali místní, kteří nám řekli, že to nemáme řešit. Pokud potkáme průvodčího, tak si to koupíme u něj. Takže jsme jeli načerno. V průběhu cesty jsme zjistili, že když vystoupíme o zastávku dříve, budeme moci projít bez placení, protože zde nebyly žádné terminály. Tuhle zastávku jsme ale přejeli a vystoupili jsme na zastávce, kde terminály byly. Takže jsme se chtěli vrátit o zastávku zpět, jenže jsme nastoupili do „rychlíku“, který zastavoval až v Santanderu. Tu cestu, kterou jsme ušli, jsme se celou vrátili, a čekali jsme na další vlak, kterým pojedeme zase do Toralevegi, kde vystoupíme o tu zastávku dřív. Napodruhé to vyšlo. Zde jsme počkali na autobus do Unquira, který měl asi 20 min zpoždění. V Unquira jsme nakoupili zásoby jídla a hlavně vody do hor. Jakmile jsme vyšli z městečka, tak nás přivítalo vytí (stále doufáme, že to bylo jen psí vytí). Samozřejmě nikde nebylo kde přespat. Až se naskytlo prázdné pole.

Příbytek v horách

29. 8.

Brzo ráno jsme vyrazili na cestu, abychom vše stihli. Takže se nabízela myšlenka stopování. Ve Španělsku lidé toto neznají, o čemž jsme se brzy přesvědčili. Po chvilce stopování nám zastavil otec se synem z Německa. Ti nás vzali do Panes. Zde jsme si u rozvodněné řeky dali kafe a nějaké to jídlo. Po kvalitním odpočinku jsme pokračovali dál. Samozřejmě jsme zase stopovali a zastavili nám další němečtí turisti s karavanem. Suprově jsme pokecali u piva a vzali nás přímo do hor, kam jsme se chtěli dostat, protože tam měli taky v plánu jet. Když jsme se rozloučili, tak jsme vyrazili na Picos de Europa. Počasí se měnilo jako na běžícím páse. Do 1400 m. n. m., kde měla být útulna, nám zbývalo převýšení 600 m na 2 km. Jenže při stoupání jsme se po kotníky bořili v bahně a vše strašně klouzalo a nikde navíc žádná útulna nebyla. Teplota okolo 10 stupňů a my mokří na kost. Jediné, co jsme našli, tak byla kůlna na nářadí, které nás opravdu zachránila. Na tomto místě nebylo živáčka, jen pár krav a dvě koťata, která nás zahřívala v noci (moje druhá krize).

Výšlap

30. 8.

Po diskuzi jsme se rozhodli, že další stoupání vzdáváme, protože byly opravdu špatné podmínky. Začali jsme se vracet a při našem štěstí po celou dobu už jen svítilo slunce. Vraceli jsme se tedy zpět do Unquira, kde jsme měli přespat někde v parku. Do města jsme se dostali až navečer. Jenže po tom, co jsem viděl, přišla moje 3. krize. Ve městě byly bujaré oslavy a všude spoustu opilých lidí a bezdomovců, tak jsem řekl, že to nedám, a zaplatil jsem nám hotel.

Údolí Picos de Europa

31. 8. a 1. 9. - 2. 9.

Nasedli jsme do autobusu a jeli zpět do Bilbaa. V Bilbau jsme si prošli snad všechny památky a jeli jsme MHD podívat se na místní pláže. Užili jsme si zbytek času ve městě a večer 1. 9. jsme jeli na letiště, kde jsme chtěli přespat, ale dozvěděli jsme se, že letiště se o půlnoci zavírá, a my tak museli jít spát do čekárny na parkovišti. Ukázal nám to turista z Anglie, který už tam takto spal 2. den, protože mu 2x změnili let. Ráno nám letělo letadlo zpět do Vídně, kde jsme nastoupili na vlak do Brna a ukončili tak naše dobrodružství.

Puppy Bilbao

Závěr

V Kantábrii nenarazíte skoro na žádného turistu. Jelikož se jedná o jeden z chudších regionů Španělska, tak domluvit se anglicky je docela problém, ale za použití nohou a rukou se dá zvládnout vše. Příroda v Kantábrii je téměř nedotknuta a pro milovníky mohu jen doporučit, ale připravte se výkyvy počasí a teplot. Pro mě je tento výlet nezapomenutelným zážitkem. Celkem jsme ušli pěšky cca 160 km. S postupem času jsem zjistil, že cestování na „punk“ je opravdu velký emoční zážitek, a tímto bych se chtěl omluvit znovu Milanovi, který si se mnou musel užít při mých krizích. Doufám ale, že zase spolu něco podnikneme.

Doporučení:

Oblečení je třeba nepromokavé a takové, které lze snadno vrstvit a odolá silnému větru. Je potřeba se připravit na teploty v rozmezí 10 – 35 °C. Do hor si vzít kotníkové pohory.

Cena:

Na osobu počítejte cca 10 000 Kč.

Hurá do hor